„Když se nespravedlnost a ponížení takhle nashromáždily, tak jsme samozřejmě hledali cestu, jak proti tomu bojovat.“
Viktor Wellemín pochází z pražské židovské rodiny, jako kluk si bezstarostně hrával v karlínských a žižkovských uličkách. Do času dospívání mu ale vtrhla válka. Když bylo Viktorovi 17 let, vypravil se měsíc poté, co Němci vyhlásili protektorát, se svým o čtyři roky starším bratrem Adolfem do emigrace.
Nejprve jeli vlakem na Slovensko, pak parníkem po Dunaji až do Černého moře a nakonec propluli na palubě turecké lodi do Středozemního moře až k břehům Palestiny. Prchali před Hitlerem, zatímco jejich otec, invalida z první světové války, i matka zůstali v Československu.
Bratři se dva roky protloukali Palestinou a začátkem roku 1942 vstoupili do 11. československého praporu východního. Jako členové protiletadlové jednotky pak bránili severoafrický přístav Tobruk.
Viktor si v Tobruku vyrobil talisman, který ho pak provázel po celý život. “V kapse jsem jednou objevil zapomenutý prvorepublikový desetník, který měl na jedné straně vyobrazeného dvouocasého lvíčka,“ doplňuje Viktor Wellemín. „Lupenkovou pilkou jsem ho vyřízl, udělal nad ním dírku, zavěsil na provázek a nosil jsem ho na krku jako výsostný československý znak.”
Cennou připomínku vlasti a domova jednou při koupání v moři ztratil a jako zázrakem druhý den na pláži zase našel. Připevnil ho pak k řetízku od nevybuchlého italského granátu.
V roce 1944 podnikl Viktor Wellemín s československou obrněnou brigádou útok na francouzský přístav Dunkerque. Jeho nejbližší spolubojovníky zabila mina. Viktor o jednu zavadil také a zaklekl ji. Výbuch ho odhodil do vzdálenosti 15 metrů, utrhl mu kus paty a poranil rameno. Život mu zachránil rybářský oblek, který pár dnů předtím našel v opuštěné chatě. Léčil se pak v britských nemocnicích a konec války ho zastihl v Londýně u náhradního vojenského tělesa, kam byl přidělen.
Doma zjistil, že zatímco on bránil Tobruk, nacisté zavraždili jeho rodiče v koncentračním táboře. Bratr Áda válku přežil, jejich byt už ale obsadili cizí lidé, a Wellemínovi nedostali zpět ani rodinnou firmu.
Komunistický převrat v roce 1948 považuje Viktor Wellemín za tragédii. On sám jako nestraník, Žid a veterán západní fronty nebyl novým režimem právě oblíben. Dostal jen směšný invalidní důchod a jeho synové nesměli studovat. Listopad 1989 hodnotí naopak jako osvobození, ale zklamalo ho, že komunisté nebyli pohnáni k odpovědnosti za své zločiny.
