„Vidíš ty saze z komínů? Až na tebe zítra jedna spadne, budu to já.“
V září 1942 přišla tehdy čtrnáctiletá Anna Kovanicová, později Hyndráková, na shromaždiště pro pražské Židy. S rodiči dostala předvolání k transportu do koncentračního tábora v Terezíně. V tamním ghettu pak zažila otřesné hygienické podmínky, tvrdou práci a hlad, ale na druhé straně i bohatý společenský život, přátelství, vzájemnou podporu a pomoc celých rodin. Během svého pobytu v Terezíně také byla svědkem mnoha transportů na východ, přičemž nikdo přesně nevěděl, co tam vězněné Židy čeká.
V roce 1944 došla řada i na Annu a její rodiče. Odvezli je do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, kde Annu vybrali jako práceschopnou, a tak unikla jisté smrti. Její matka a otec však selekcí neprošli. Hroznému osudu neunikla ani Annina sestra Trudi s roční dcerou Janou a švagr František.
„Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím.“
Anna pak prošla osvětimským ženským táborem a pracovním táborem Christianstadt. Začátkem února 1945 byl z těchto lágrů vypraven pochod smrti do Bergenu-Belsenu, z něhož se jí společně se dvěma spoluvězeňkyněmi podařilo uprchnout. Po několika dnech byly všechny tři uprchlice dopadeny a odvezeny do mužského tábora Niesky, odkud putovaly do pracovního lágru ve Zhořelci. Od 5. května 1945 tento tábor už skoro nikdo nehlídal, a tak se skupinky vězňů začaly vracet domů.
Anna dorazila do Prahy 11. května. Z celého původního transportu se vrátila jako jediná. Doma na ni nikdo nečekal, navíc někteří předváleční známí projevovali hořkost nad tím, že ona přežila, zatímco jejich blízcí zahynuli.
Po válce se Anna Hyndráková přihlásila na grafickou školu, vdala se a měla rodinu. Dnes se zabývá historií a dokumentací koncentračních táborů, organizuje přednášky a výstavy. „V Osvětimi jsem se byla podívat ještě několikrát, ale vždycky jsem odtamtud přijíela dost zničená. Synovi a dceři jsem slíbila, že už tam nepojedu,“ uzavírá svůj příběh.
